Ticho promlouvá

MIMO RACIONÁLNÍ MYSL

Lidská situace: ztracenost v myšlenkách.
Většina lidí je po celý život uvězněna ve svých myšlenkách. Tito lidé nikdy nepřekročí hranice svého malého osobního já, které je ovlivněno minulostí.
Každý člověk má v sobě rozměr vědomí, jenž je mnohem hlubší než myšlení. Tento rozměr je skutečnou esencí toho, čím jste. Můžete tomu říkat přítomnost, vědomá pozornost nebo nepodmíněné vědomí. V tradičním učení tomu říkají Kristus v našem nitru nebo Buddhova přirozenost.
Nalezení tohoto rozměru vás osvobodí od utrpení, které způsobujete sobě i ostatním lidem, když dovolíte, svému malému já, aby řídilo váš život. Láska, radost, tvůrčí rozlet a vnitřní klid mohou vstoupit do vašeho života jedině skrze tento nepodmíněný rozměr vědomí.
Začnete-li si uvědomovat, že myšlenky ve vaší hlavě jsou pouhé myšlenky, dokážete-li vnímat své emoční a duševní procesy, znamená to, že ve vašem nitru vzniká rozměr, v němž se rodí všechny myšlenky a pocity - onen vnitřní prostor mimo čas, v němž se vyvíjí váš život.
Proud myšlenek má ohromnou sílu, která vás snadno táhne s sebou. Každá myšlenka předstírá, že je strašně důležitá a každá se snaží zaujmout veškerou vaši pozornost.
Doporučuji vám nové duchovní cvičení: neberte své myšlenky vážně.
Lidé se velmi snadno uzavírají do svých myšlenkových vězení.
V touze poznávat, chápat a ovládat považuje lidská mysl své vlastní názory za realitu. „Takhle to je,“ říká. Musíte přesahovat své myšlení, abyste si uvědomili, že všechny vaše interpretace života jsou jen názory. Jsou to jen myšlenky. Realita je však sjednocený celek, v němž je všechno vzájemně spojené a nic neexistuje samo o sobě. Myšlení tříští realitu na kousky.
Vaše mysl je velmi užitečný a účinný nástroj, ale jakmile vás začne ovládat, jakmile zapomenete, že je jen jedním z aspektů vašeho vědomí, stává se velice omezující.
Moudrost není produktem myšlení. Hluboké poznání, které je moudrostí, vzniká, pokud někomu nebo něčemu věnujete plnou pozornost. Pozornost je prvotní inteligence, vědomí samo. Pozornost překonává hranice vytvořené pojmovým myšlením a díky tomu si uvědomujete, že nic neexistuje samo o sobě. Pozornost spojuje vnímajícího s vnímaným v jednotném poli vědomí. Je léčitelem odloučenosti.
Kdykoli jste pohrouženi v myšlenkách, vyhýbáte se realitě. Nechcete být tam, kde jste. Tady, teď.
Nic nezpůsobuje lidstvu větší utrpení než dogmata. Je sice pravda, že každé dogma se dříve či později zhroutí, neboť realita nakonec odhalí jeho nepravdivost; nicméně pokud si neuvědomíte jeho klamnou povahu, staré dogma bude nahrazeno dogmaty novými.
V čem spočívá tento základní klam? Ve vašem ztotožňování se s myšlením.
Duchovní probuzení je probuzení ze snů myšlení.
Sféra vědomí je mnohem rozsáhlejší, než myšlení dokáže pochopit. Jakmile přestanete věřit všemu, co si myslíte, překročíte hranice myšlení a uvědomíte si, že nejste tím, kdo myslí.
Mysl věří, že nemá nikdy ničeho dost, a proto chce stále víc. Jestliže se ztotožňujete se svou myslí, snadno se začnete nudit. Nuda je známkou toho, že vaše mysl touží po nových podnětech, po nové potravě, neboť její hlad není nasycen.
Když se nudíte, můžete uspokojit mysl tím, že si otevřete nějaký časopis, někomu zatelefonujete, zapnete si televizi či počítač, jdete na nákup nebo - a to není tak výjimečné - předáte duševní pocit nedostatku svému tělu a dočasně je uspokojíte tím, že se najíte.
Nebo se můžete i nadále nudit a sledovat, jak se cítíte. Jakmile si uvědomíte pocit nudy a roztěkanosti, vaše nitro se naplní klidem. S postupným rozšiřováním vnitřního klidu začne pocit nudy a roztěkanosti ustupovat. Takže i nuda vám může ukázat, čím jste a Čím nejste.
Uvědomíte si, že nejste tím „znuděným člověkem“. Nuda je pouze přechodným pohybem energie ve vašem nitru. A nejste ani smutným, rozzlobeným či ustrašeným člověkem. Nuda, hněv, smutek a strach nejsou „vaše“, nejsou osobní. Jsou to jen přechodné stavy mysli. Prostě přicházejí a odcházejí.
Vy nejste ničím z toho, co přichází a odchází. „Nudím se“. Kdo si to uvědomuje ?
„Mám strach, jsem smutný a rozzlobený.“ Kdo si to uvědomuje ? Vy jste vědomím, nikoli duševním stavem, jejž si uvědomujete.
Předsudky jsou známkou toho, že se ztotožňujete se svou myslí. Jste-li zaujatí, pak nevidíte druhého člověka, ale jen představu, kterou jste si o něm utvořili. Redukovat živého člověka na pouhou představuje formou násilí.
Myšlení, které není zakořeněné ve vědomí, se stává samoúčelným a nefunkčním. Chytrost postrádající moudrost je velice nebezpečná a destruktivní. To je současný stav většiny lidstva. Růst myšlení ve formě vědy a technologie, ačkoli není sám o sobě ani dobrý, ani špatný, se stává destruktivním, protože často nemá kořeny ve vědomí.
Příštím krokem lidské evoluce bude překonání hranic myšlení. To je náš nejdůležitější úkol.
Samozřejmě to neznamená, že bychom měli přestat myslit, ale že bychom se s myšlením neměli ztotožňovat.
Vnímejte energii svého vnitřního těla. Jakmile ji začnete vnímat, duševní hluk se utiší nebo úplně zmizí. Vnímejte energii ve svých rukou, nohou, břiše a hrudi. Vnímejte život, kterým jste, život, který oživuje vaše tělo.
Tělo se pak stane bránou do vnitřního prostoru, jenž existuje hluboko pod nestálými emocemi a myšlenkami.
Ve svém nitru máte život, jejž můžete vnímat celou svou bytostí, nikoli jen hlavou. Každá buňka je živá v oné přítomnosti, v níž nepotřebujete myslit. Když je však v tomto stavu potřeba vymyslit něco praktického, myšlení máte stále k dispozici. Mysl je schopna fungovat velice dobře, jestliže se skrze ni vyjadřuje vaše vyšší inteligence.
Možná jste si nevšimli, že se ve vašem životě spontánně vyskytují krátké okamžiky, v nichž jste při plném „vědomí, aniž myslíte“. V takových chvílích jste soustředěni třeba na nějakou manuální činnost či jdete po ulici nebo čekáte ve frontě a uvědomujete si přítomný okamžik tak dokonale, že obvyklý duševní hluk je nahrazen vědomou přítomností. Nebo se díváte na oblohu či někoho posloucháte, aniž k tomu máte jakýkoli vnitřní komentář. Vaše vnímání je úplně jasné, nezamlžené myšlením.
Vaše mysl tyto okamžiky nepovažuje za důležité, protože má na starosti „důležitější věci“. Takové okamžiky nejsou obvykle příliš pozoruhodné, a proto jste si jich nikdy nevšimli.
Ve skutečnosti se vám nemůže stát nic důležitějšího, neboť takové situace jsou počátkem přechodu od myšlení k vědomé přítomnosti.
Zvykněte si na stav „nevědění“. To vás dovede za hranice mysli, neboť mysl se vždycky snaží všechno vysvětlovat a interpretovat. Mysl se bojí, že něco nepochopí. Takže až vám přestane vadit, že něco nevíte, teprve pak jste překročili hranice mysli. Z tohoto stavu se rodí hlubší poznání.
Pravé mistrovství je opakem touhy ovládat. Mistr je sjednocen s vyšším vědomím, které jedná, mluví a tvoří.
Okamžik nebezpečí může dočasně přerušit proud myšlení; v takovém okamžiku máte možnost uvědomit si, co to znamená být ve stavu bdělosti a vědomé přítomnosti.
Realita je příliš obsáhlá na to, aby ji mysl dokázala pochopit. Žádná myšlenka nikdy neobsáhne Pravdu. V nejlepším případě na ni může jen ukázat. Myšlenka může říci: „Všechno je v podstatě jedno a totéž.“ To je však jen ukazatel, nikoli vysvětlení. Chápat tato slova znamená vnímat pravdu, na kterou ukazují.

EGOISTICKÉ JÁ

Mysl nehledá jen potravu pro myšlení; hledá také potravu pro svou totožnost, hledajíc pocit vlastního já. Tak se rodí ego, které se pak neustále obnovuje.
Když přemýšlíte nebo mluvíte o sobě, když řeknete „já“, obvykle máte na mysli „já a moje minulost“. To je vaše „já“, jež není nikdy spokojeno. Je to já, které je ovlivněno vaší minulostí a které hledá naplnění v budoucnosti.
Chápete, že tohle „já“ je prchavou, přechodnou formou jako vlna na hladině jezera ?
A kdo to vidí? Kdo si uvědomuje dočasnost vaší fyzické a psychologické formy ? Vaše já. Nicméně toto uvědomující si já je hlubší „já“, jež nemá nic společného s vaší minulostí ani budoucností.
Jestliže každá myšlenka zaneprázdní celou vaši pozornost, znamená to, že se ztotožňujete s hlasem ve své hlavě. Myšlení tím získává vědomí já. Tohle je vaše ego neboli „já“ vyprodukované myslí. Toto myslí vytvořené já se cítí neúplné a nejisté. Proto jsou obavy a strach jeho převládajícími emocemi a motivační silou.
Až si uvědomíte, že máte v hlavě hlas, který předstírá být vámi a neustále mluví, začnete se probouzet ze svého nevědomého ztotožňování se s proudem myšlení. Až si toho hlasu všimnete, okamžitě si uvědomíte, že jím nejste vy, neboť vy jste tím, kdo si jej uvědomuje.
Až pochopíte, že jste vědomím za tímto hlasem, budete svobodní.
Egoistické já ustavičně něco hledá. Hledá to či ono, aby se konečně cítilo naplněné. Proto neustále přemýšlí o budoucnosti.
Kdykoli pochopíte, že „žijete pro příští okamžik“, znamená to pro vás osvobození od egoistického způsobu myšlení. Okamžitě si uvědomíte možnost věnovat plnou pozornost přítomnému okamžiku.
Jakmile začnete žít v přítomném okamžiku, do vašeho života vstoupí inteligence, která je mnohem větší než vaše egoistické já.
Pokud žijete skrze ego, redukujete přítomný okamžik na prostředek k dosažení cíle. Žijete pro budoucnost, a když dosáhnete svých cílů, nikdy vás neuspokojí nadlouho.
Jestliže budete věnovat víc pozornosti vlastní činnosti než jejím budoucím výsledkům, zbavíte se starých egoistických návyků. Vaše činnost se stane nejen efektivnější, ale také mnohem radostnější.
Téměř každé ego obsahuje prvek, který bychom mohli nazvat „totožností oběti“. Někteří lidé se považují za oběť do takové míry, že se taková představa stane jádrem jejich ega. Nenávist a nespokojenost pak tvoří základní část jejich já.
I když je vaše nespokojenost „odůvodněná“, vytvořili jste si osobní totožnost, která je jako vězení, jehož mříže tvoří myšlenkové formy. Uvědomujte si, co děláte sami sobě nebo lépe řečeno, co vám dělá vaše mysl. Vnímejte svou emoční připoutanost ke své nešťastné minulosti a uvědomte si své nutkání neustále o ní přemýšlet a mluvit. Buďte nestrannými pozorovateli svých vnitřních stavů. Nemusíte nic dělat. S vědomím přichází transformace a svoboda.
Ustavičné stěžování a reaktivita jsou oblíbené způsoby, jak ego posiluje samo sebe. Emoční aktivita mnoha lidí spočívá v neustálé obraně proti tomu či onomu. Snažíte se tak dokázat, že máte pravdu, zatímco všichni ostatní se mýlí. Když máte „pravdu“, cítíte se nadřazení a právě pocit nadřazenosti posiluje vaše ego. Ve skutečnosti však posilujete pouze svou falešnou představu o svém já.
Uvědomujete si onen nespokojený hlas ve své hlavě ?
Egoistické já potřebuje konflikt, protože v boji proti tomu či onomu posiluje svou oddělenou totožnost a dokazuje, že je tímhle a ne něčím jiným.
Máte při svém jednání s lidmi určitý pocit nadřazenosti nebo méněcennosti ? Jestliže ano, pak máte ego, které žije skrze neustálé porovnávání.
Závist je vedlejším produktem ega, jež se cítí ochuzeno, kdykoli se někomu stane něco dobrého nebo pokud má někdo něčeho víc nebo když je prostě schopnější. Totožnost ega závisí na porovnávání.
Ego chce víc čehokoli a chytá se všeho. Když všechno ostatní selže, můžete posílit svou představu o svém já například tím, že se začnete považovat za víc postiženého nebo víc nemocného než ostatní.
Z čeho odvodíte totožnost svého já ?
Ego má vrozenou potřebu bránit se, odporovat a vylučovat, aby si zachovalo vědomí své odlišnosti, na němž závisí jeho existence. A tak „já“ stojí proti „druhému“ a „my“ proti „nim“.
Ego potřebuje být v konfliktu s někým nebo s něčím. To vysvětluje, proč hledáte klid, radost a lásku, ale nejste schopni je snášet příliš dlouho. Říkáte, že chcete být šťastní, ale jste zvyklí na své neštěstí.
Vaše neštěstí nakonec způsobují návyky vaší mysli, nikoli okolnosti vašeho života.
Trpíte pocity viny kvůli něčemu, co jste v minulosti udělali nebo zanedbali? V každém případě je jisté, že jste jednali na základě toho, co jste si uvědomovali nebo spíš neuvědomovali. Kdybyste si uvědomovali víc, jednali byste jinak.
Pocit viny je další způsob, jakým si ego vytváří totožnost. Egu je naprosto lhostejné, zda je jeho totožnost pozitivní nebo negativní. Všechno, co jste v minulosti udělali nebo zanedbali, bylo projevem vašeho nevědomí. Nicméně ego to zosobňuje a říká: „Já jsem to udělal.“ A proto si o sobě myslíte, že jste „špatní“.
Lidé se vždycky chovali k druhým násilně a krutě a dělají to dodnes. Měli bychom je za to odsoudit? Jsou všichni vinni? Nebo je jejich chování projevem nevědomí, projevem evolučního stadia, z nějž dnes vyrůstáme ?
I vás se týkají Ježíšova slova: „Odpusťte jim, neboť nevědí, co činí.
I když dosáhnete cílů, jež jste si stanovili proto, abyste v sobě posílili pocit vlastní důležitosti, nebudete spokojení.
Stanovte si cíle, ale nevnímejte jejich dosažení jako tak důležité. Žijete-li plně v přítomnosti, znamená to, že přítomný okamžik není prostředkem k dosažení cíle. Vaše činnost vás uspokojuje v každém okamžiku. Přestali jste redukovat přítomný okamžik na pouhý prostředek k dosažení cíle.
„Žádné já. Žádný problém,“ odpověděl jeden buddhistický mistr, když byl požádán, aby vysvětlil hlubší smysl buddhismu.

TEĎ

Na první pohled se přítomný okamžik zdá být jen jedním z mnoha. Máte pocit, že se každý den vašeho života skládá z tisíců okamžiků, v nichž se dějí různé věci. Když se však podíváte hlouběji, nevnímáte existenci jen jediného okamžiku ? Prožíváte svůj život někdy jindy než v „tomto okamžiku“ ?
Tento jediný okamžik - teď - je to jediné, čemu nemůžete uniknout. Je to jediná konstanta ve vašem životě. Ať už se děje cokoli, ať se váš život mění sebevíc, jedno je jisté: vždycky se to děje teď.
Jelikož z přítomného okamžiku není úniku, proč jej nepřivítat, proč se s ním nespřátelit ?
Když se s ním spřátelíte, budete se cítit dobře kdekoli. Jestliže se v přítomném okamžiku necítíte dobře, budete nespokojení, ať jste kdekoli.
Přítomný okamžik je takový, jaký je. Vždycky. Můžete se s tím spokojit ?
Rozdělení života na minulost, přítomnost a budoucnost je jen umělé. Minulost a budoucnost jsou abstraktní pojmy. Minulost existuje jen ve vzpomínkách. To, na co vzpomínáte, je událost, která se stala teď, událost, na niž vzpomínáte teď. Budoucnost, jež přijde, je přítomnost. Takže pouze přítomný okamžik je skutečný.
Žít v přítomném okamžiku není odmítáním toho, co v životě potřebujete. Znamená to uvědomovat si, co je primární. Pak můžete snadno řešit všechno ostatní. Neříkejte si ale: „Už se ničím nebudu zabývat, protože existuje jen přítomný okamžik.“ To ne. Uvědomte si, co je primární, a spřátelte se s přítomným okamžikem. Uznávejte jej, ctěte jej. Je-li přítomný okamžik středem vaší pozornosti, pak máte snadný život.
Ať už myjete nádobí, navrhujete obchodní strategii nebo plánujete výlet - co je důležitější: vaše činnost, nebo její výsledek ? Přítomný okamžik, nebo nějaký okamžik v budoucnosti ?
Považujete nynější okamžik za překážku, kterou musíte překonat ? Myslíte, že vás v budoucnosti očekává nějaký důležitější okamžik ?
Téměř každý člověk žije tímto způsobem. Jelikož budoucnost přichází pouze ve formě přítomného okamžiku, jedná se o špatný způsob života, neboť vám přináší nespokojenost a napětí. Takový přístup nectí život, jenž existuje teď a nikdy jindy.
Vnímejte život ve svém těle. To vás zakotví v přítomném okamžiku.
Dokud nepřijmete odpovědnost za současný okamžik, nepřijímáte odpovědnost za svůj život. Život lze žít totiž jedině v přítomnosti.
Přijmout odpovědnost za nynější okamžik znamená nebránit se přítomnosti. Znamená to být v souladu se životem.
Přítomný okamžik je takový, jaký je, protože nemůže být jiný. Fyzikové dnes potvrzují to, co buddhisté věděli vždycky: neexistují žádné izolované události. Pod povrchem je všechno spojeno se vším, všechno je součástí totality, která dává přítomnému okamžiku jeho formu.
Přijímáte-li to, co je, pak žijete v souladu s inteligencí Života. Jedině tak můžete být činitelem pozitivní změny na světě.
Jednoduché, ale radikální duchovní cvičení spočívá ve skutečnosti, že přijímáte všechno, co se děje v tomto okamžiku - ve vašem nitru i ve vnějším světě.
Jakmile soustředíte svou pozornost na přítomný okamžik, vaše bdělost se zvýší. Jako byste se probudili ze snu myšlení, ze snu o minulosti a budoucnosti. Všechno je jednoduché a srozumitelné. Žádný prostor pro vznik problémů. Jen přítomný okamžik.
Čím víc žijete v přítomnosti, tím víc si uvědomujete prostou a přesto hlubokou radost Bytí a posvátnost veškerého života.
Většina lidí si plete přítomný okamžik se skutečnostmi, které se v něm dějí. To však přítomný okamžik není. 
Přítomný okamžik je mnohem hlubší než to, co se v něm děje. Je to prostor, v němž seto děje.
Proto si nepleťte přítomný okamžik s jeho obsahem. Přítomný okamžik je hlubší než jakýkoli obsah.
Když vstoupíte do přítomného okamžiku, vystoupíte ze své mysli. Nekonečný proud myšlení se zpomalí. Myšlenky přestanou zaměstnávat vaši pozornost. Mezi jednotlivými myšlenkami vznikají mezery - prostory ticha. Právě tehdy si začnete uvědomovat, že jste hlubší než vaše myšlenky.
Myšlenky, emoce a všechno, co vnímáte, tvoří obsah vašeho života. „Váš život“ je to, z čeho odvozujete své já, a „váš život“ je obsah nebo si to myslíte.
Neustále vám uniká nanejvýš zjevný fakt: vaše nejhlubší já nemá nic společného se skutečnostmi, které se dějí ve vašem životě, nic společného s obsahem. Vědomí vašeho vlastního já je totožné s přítomným okamžikem. Je stále stejné. Vědomí - neboli prostor přítomnosti - se na nejhlubší úrovni nikdy nemění. Obvykle si své já pletete s obsahem, a proto jej vnímáte jen prostřednictvím obsahu vašeho života. Jinými slovy, vaše vědomí Bytí je zamlženo myšlenkami a vnějšími okolnostmi vašeho života. Přítomný okamžik je zastřen časem.
Nejsem totožný se svými myšlenkami, emocemi ani smyslovými vjemy. Nejsem obsahem svého života. Jsem prostor, v němž se všechno děje. Jsem vědomí. Jsem přítomný okamžik. Jsem.

ČÍM OPRAVDU JSTE

Přítomný okamžik je neoddělitelný od toho, čím jste na nejhlubší úrovni.
V životě je mnoho věcí, které jsou pro vás důležité, ale jen jediná je důležitá absolutně.
Je pro vás důležité, zda jste v očích světa úspěšní nebo neúspěšní. Je pro vás důležité, jestli jste zdraví nebo nemocní, jestli jste vzdělaní nebo nevzdělaní. Je pro vás důležité, zda jste bohatí nebo chudí - určitě to má velký vliv na váš život. Ano, všechny tyto věci jsou důležité, ale žádná z nich není důležitá absolutně.
Existuje něco, co je důležitější než všechno ostatní, a tím je nalezeni podstaty, kterou opravdu jste nezávisle na vašem zosobněném vědomí vlastního já.
Klidu nedosáhnete změnou okolností svého života. Klid najdete pouze v uvědomění, čím jste na nejhlubší úrovni.
Ani převtělení vám nepomůže, pokud ve svém příštím životě nebudete vědět, čím jste.
Veškeré utrpení na této planetě vzniká v důsledku zosobněného pocitu „já“ a „my“. Zosobněné já zakrývá esenci toho, čím jste. Neuvědomujete-li si tuto vnitřní esenci, vždycky nakonec způsobujete utrpení. Je to tak jednoduché. Když nevíte, kdo jste, vytváříte si umělé já jako náhražku za své nádherné božské bytí.
Ochrana a posilování takovéhoto falešného já se stane vaší hlavní motivací.
Mnohé běžné výrazy a někdy dokonce i sama struktura jazyka ukazují, že lidé často nevědí, čím jsou. Řeknete například: „Přišel o život,“ nebo „můj život“, jako by život byl něčím, co můžete vlastnit nebo ztratit. Ve skutečnosti život nemáte, neboť vy sami jste život. Jediný život, jediné vědomí, které prostupuje celým vesmírem a bere na sebe dočasné formy, aby mohlo zakusit svou existenci jako kámen nebo stéblo trávy, jako zvíře nebo člověk, jako hvězda nebo galaxie.
Uvědomujete si v hloubi své duše, že to už víte ? Cítíte, že tím už jste ?
Všechno v životě vyžaduje čas. Jediné, na čem opravdu záleží, však žádný čas nevyžaduje: sebeuvědomění, tedy vědomí toho, čím jste pod povrchem svého falešného já - za svým jménem, tělesnou formou a minulostí.
Nikdo nemůže najít sám sebe v budoucnosti ani v minulosti. Najít sami sebe můžete pouze v přítomnosti.
Duchovní hledači hledají sebeuvědomění nebo osvícení v budoucnosti. Jestliže něco hledáte, potřebujete budoucnost. Pokud tomu věříte, pak budete potřebovat čas, dokud si neuvědomíte, že k sebeuvědomění žádný čas nepotřebujete.
Díváte-li se na strom, uvědomujete si strom. Máte-li nějakou myšlenku nebo pocit, uvědomujete si myšlenku nebo pocit. Máte-li nějaký zážitek, uvědomujete si jej.
Všechna tato tvrzení vám připadají pravdivá, ale když o nich začnete přemýšlet, brzy zjistíte, že sama jejich struktura obsahuje mylnou představu, která je nevyhnutelná, pokud používáte jazyk. Myšlení a jazyk vytvářejí zdánlivou dualitu, která ale ve skutečnosti není. Ve skutečnosti nejste někým, kdo si uvědomuje strom, myšlenku, pocit nebo zážitek. Jste vědomí, skrze nějž se tyto věcí jeví.
Jste schopni uvědomovat si sami sebe jako vědomí, v němž se rozvíjí obsah vašeho života ?
Říkáte: „Chci poznat sám sebe.“ Vy jste to „já“. Vy jste to poznání. Vy jste ono vědomí, skrze které poznáváte všechno ostatní. A toto vědomí nemůže znát samo sebe, neboť je samo poznáním.
O vědomí nemůžete vědět nic víc, ačkoli z něj vychází veškeré poznání. „Já“ se nemůže stát předmětem poznání.
Takže vy se nemůžete stát předmětem poznání sami sobě. Proto vznikla falešná představa egoistické totožnosti - neboť jste se učinili předmětem. „To jsem já,“ říkáte. A pak sami sobě i druhým vyprávíte svůj příběh.
Jakmile si uvědomíte, že jste vědomím, ve kterém se odehrává fenomenální existence, přestanete hledat sami sebe ve vnějším světě. Jinými slovy, přestane pro vás být důležité, co se děje nebo neděje.
Vnější svět ztratí svou důležitost. Do vašeho života vstoupí hravost. Uvědomíte si, že svět je kosmický tanec, tanec forem - nic víc a nic míň.
Ve chvíli, kdy si uvědomíte, čím opravdu jste, najdete trvalý klid. Můžete tomu říkat radost, neboť tak lze radost definovat: radost je pulzující klid. Je to radost poznání, že jste podstatou života ještě před tím, než na sebe život vezme formu. To je skutečná radost Bytí - bytí, jímž opravdu jste.
Jako se voda vyskytuje v pevném, kapalném nebo plynném stavu, právě tak lze chápat vědomí jako pevnou formu fyzického těla, tekutou formu myšlení nebo plynnou formu vědomí.
Čisté vědomí je Život před svou realizací a tento Život se dívá na svět forem „vašima“ očima, protože vy jste vědomí. Jakmile pochopíte, že jste čisté vědomí, vidíte sami sebe ve všem. Žijete ve stavu jasného vnímání. Zbavili jste se minulosti, která je sítem pojmů, jejichž prostřednictvím se vysvětluje každý zážitek.
Když vnímáte, aniž cokoli interpretujete, uvědomíte si, co je to, co vnímá. Jazykem lze nanejvýš pojmenovat existenci jakéhosi pole bdělého klidu, v němž dochází k vnímání.
Čisté vědomí si uvědomuje samo sebe skrze „vás“.
Život většiny lidí je ovládán touhou a strachem.
Touha je potřeba přidat něco sami sobě, abychom byli víc sami sebou. Veškerý strach je strach ze ztráty něčeho, co by nás ochudilo.
Tyto dvě tendence zamlžují fakt, že Bytí nelze nikomu dát ani vzít. Bytí ve své plnosti máte vždycky v sobě.

PŘIJETÍ REALITY

Kdykoli můžete, podívejte se do svého nitra a snažte se zjistit, zda nevědomě nevytváříte konflikt mezi vnějším a vnitřním světem, mezi vnějšími okolnostmi přítomného okamžiku - to jest mezi tím, kde jste, s kým jste a co děláte - a svými myšlenkami a pocity. Uvědomujete si, jak bolestné je odporovat tomu, co je?
Jakmile si to uvědomíte, okamžitě pochopíte, že záleží jen na vás, zda se tohoto zbytečného konfliktu vzdáte.
Kdybyste měli vyjádřit slovy vnitřní realitu přítomného okamžiku, kolikrát za den byste si řekli: „Tady nechci být.“ Jak se cítíte, když jste někde - například v dopravní zácpě nebo na pracovišti - kde být nechcete?
Samozřejmě že byste z některých míst měli odejít - a někdy to je to nejlepší, co můžete udělat. V mnoha případech to však není možné. Pak jsou vaše stížnosti nejen zbytečné, ale také nefunkční, neboť otravují vás i druhé lidi.
Jedno rčení říká, „Kamkoli přijdete, tam jste.“ Jinými slovy, jste tady. Vždycky. Je tak obtížné to přijmout?
Opravdu si myslíte, že musíte klasifikovat každý smyslový vjem a každý zážitek? Opravdu chcete žít v reaktivním vztahu s okolním světem, ve vztahu, jenž téměř ustavičně vyvolává konflikty se situacemi a lidmi kolem vás ? Nebo je to jen hluboce zakořeněný duševní návyk, který byste mohli odstranit ? Stačí, když dovolíte přítomnému okamžiku, aby byl takový, jaký je.
Navyklé a reaktivní „ne“ posiluje vaše ego. „Ano“ je oslabuje. Ego nemůže žít v přítomném okamžiku.
„Mám spoustu práce.“ Ano, ale co vám vaše práce přináší? Jezdíte do zaměstnání, hovoříte se zákazníky, zařizujete všelijaké věci - ale jak plně žijete? Žijete v přítomném okamžiku ? Na tom záleží váš úspěch v životě, nikoli na velikosti vynaloženého úsilí. Úsilí vede ke stresu a napětí, neboť se snažíte dosáhnout nějakého cíle v budoucnosti.
Už jste si někdy všimli, že vlastně nechcete dělat to, co děláte? Jestliže ano, potom popíráte život. A proto je úspěch vyloučen.
Jste schopni vzdát se otravné práce a začít dělat něco, co vás uspokojí a čemu se můžete věnovat plně?
Jistý duchovní mistr definoval esenci zenu takto: „Nikdy nedělat dvě věci najednou.“
Děláte-li jen jednu věc, můžete se na svou činnost totálně soustředit. Tomu se říká žít v přítomném okamžiku.
Jakmile přijmete přítomný okamžik, dostanete se na hlubší úroveň, kde váš vnitřní stav nezávisí na tom, zda vaše mysl hodnotí situaci jako „dobrou“ nebo „špatnou“.
Když „jsoucnu“ života řeknete „ano“, když přijmete každý okamžik takový, jaký je, vaše nitro se naplní hlubokým klidem.
Na povrchu můžete být šťastní, jestliže svítí slunce, a méně šťastní, jestliže prší; můžete být šťastní, když vyhrajete milion dolarů v loterii, a méně šťastní, když přijdete o všechen majetek. Nicméně pocity štěstí či neštěstí už nejdou tak hluboko. Oba stavy jsou jen vlnami na hladině vašeho Bytí. Hluboký klid ve vašem nitru je neporušen vnějšími okolnostmi.
Přijetí toho, co je, odhalí hloubku ve vašem nitru, která není závislá ani na vnějších okolnostech, ani na vnitřním stavu vašich emocí a myšlenek.
Vzdát se přítomnému okamžiku je mnohem snazší, když si uvědomíte dočasnost všech zážitků. I nadále se můžete stýkat s lidmi a věnovat se svým oblíbeným činnostem, ale už nemáte potřeby ani obavy egoistického já. Jinými slovy, nevyžadujete, aby vás každá situace, událost nebo člověk učinil šťastným.
A nejlepší je, že pokud nic nevyžadujete, všechno se stane nejen příjemnějším, ale také harmoničtějším.
Když bezvýhradně přijímáte přítomný okamžik, když nemáte žádné výhrady proti tomu, co je, vaši nutkavou potřebu myslit nahradí stav bdělého vnitřního klidu. I nadále jste při plném vědomí, ale vaše mysl nic nehodnotí. Tento stav nonrezistence vás otvírá nepodmíněnému vědomí, které je nekonečně větší než lidská mysl. Tato nesmírná inteligence se pak může vyjadřovat skrze vás a může vám pomáhat, jak zevnitř, tak zvenku. Proto když se zbavíte své vnitřní rezistence, vnější okolnosti vašeho života se často zlepší.
Říkám vám, abyste se radovali z tohoto okamžiku a abyste byli šťastní? Ne. Prostě přijměte přítomný okamžik. To úplně stačí.
Vzdát se znamená odevzdat se tomuto okamžiku, nikoli příběhu, skrze který tento okamžik interpretujete a pak se s ním snažíte smířit.
Řekněme, že jste měli nějaký úraz a teď nemůžete chodit. Situace je taková, jaká je.
Vaše mysl si však začne vymýšlet příběh, který říká: „Tak tohle je výsledek mého života. Skončil jsem na kolečkové židli. Život se ke mně zachoval tvrdě a nepřátelsky. To jsem si nezasloužil.“
Jste schopni přijmout realitu okamžiku, aniž byste ji zaměňovali s příběhem, jejž si vymyslila vaše mysl ?
Odevzdání se přichází ve chvíli, kdy se přestanete ptát: „Proč se mi tohle děje ?“
I zdánlivě nepřijatelná a bolestivá situace v sobě skrývá hlubší dobro. A každá katastrofa obsahuje semeno milosti.
V historii lidstva existovali lidé, kteří tváří v tvář obrovské ztrátě, smrtelné nemoci nebo neodvratné smrti přijali zdánlivě nepřijatelné, a tak našli hluboký klid, jenž přesahuje lidské chápání.
Přijetí nepřijatelného je největším zdrojem milosti.
Existují situace, jež nelze vysvětlit. Život ztrácí smysl. Trpící člověk vás požádá o pomoc a vy nevíte, co udělat ani co říci.
Jakmile plně přijmete fakt, že nevíte co dělat, přestanete hledat odpovědi svou omezenou myslí a teprve pak skrze vás začne působit vyšší inteligence. A z toho může mít užitek i vaše mysl, neboť ji vyšší inteligence může inspirovat.
Vzdát se někdy znamená přestat se snažit pochopit situaci a smířit se s nevědomostí.
Znáte lidi, kteří neustále ztěžují život sobě i druhým, jako by to bylo jejich životním posláním ? Jestliže ano, odpusťte jim, neboť i oni jsou součástí procesu probouzení lidstva. Jejich rolí je intenzifikace zlého snu egoistického vědomí. Není v tom nic osobního. Tito lidé nejsou ve skutečnosti takoví, jací se vám jeví.
„Odevzdání se“ je vnitřní přechod od rezistence k přijetí reality, přechod od „ne“ k „ano“.
Jakmile přijmete přítomný okamžik, přestanete se ztotožňovat s mentálním reagováním a hodnocením a stanete se prostorem kolem reagování a hodnocení. Je to přechod od ztotožnění se s formou - s myšlenkami a emocemi - k uvědomění si, že nemáte žádnou formu, protože jste čisté vědomí.
Všechno, co přijmete bezvýhradně, vám přinese klid, dokonce i přijetí skutečnosti, že něco přijmout nemůžete a že se něčemu bráníte.
Nechejte život na pokoji. Nic mu nevnucujte.

Z knihy: TICHO PROMLOUVÁ - Eckhart Tolle

copyright © 2015 Iva Radulayová

Článek je možno šířit či kopírovat k nekomerčním účelům, a to v nezměněné podobě a s uvedením autora.