Komunikace ve vztahu

Partnerský vztah a manželství ještě nemusejí být nutně dobré, když v nich nedochází k žádným problémům a konfliktům, i když to je pro mnoho lidí stále ještě kýžený cíl. 
Cílem však není vyhýbat se konfliktním a problémovým situacím, ale naučit se s nimi zacházet. Náš život je plný změn a ani partnerský vztah jich není ušetřen. Důsledkem je, že jsme konfrontováni se situacemi, které jsou pro nás nové a s nimiž hned nedovedeme zacházet. Snažit se je nevidět, protože by možná mohly vést ke sporům a problémům, to není řešení a důsledkem je jen potlačování a komplikace. Z toho pak vzniknou dříve či později zdánlivě nepřekonatelné konflikty, před nimiž partneři utíkají a raději ukončí samotný vztah, než aby vzniklé situaci čelili. Cítí se zavaleni problémy, a to jen proto, že se bojí konfrontace s nimi. Smyslem partnerského vztahu není připravit si s pomocí toho druhého krásný, pohodlný a bezkonfliktní život, ale vzájemně si pomáhat růst a využívat právě ty odlišnosti, které bývají většinou zdrojem problémů, k dalšímu rozvoji.
Předpokladem je vzájemná komunikace, nikdy nekončící vzájemné sdělování a oboustranná výměna. Pro děti to je naprostá samozřejmost, protože ještě nejsou omezeny okolím a výchovou. Dají hned najevo, že se jim něco nelíbí, ptají se, když něco chtějí vědět, a sdělují všechno, co jimi hýbe a co pokládají za důležité. Většina dospělých tuto schopnost již ztratila. Příčin je několik, ale na prvním místě stojí strach z konfliktů. Bojí se odmítnutí nebo možné ztráty. Přitom přesně to je důsledkem jejich chování. Když se nemůžeme projevit, vyjde to téměř nastejno jako odmítnutí, a odcizení, které se v průběhu času díky chybějící výměně vyvine, se od rozluky liší jen vnějškově.
Když budeme ochotni spolu žít ve vzájemné výměně a sdělování, nebudou pro nás pravidla hry na komunikaci ničím obtížným. Především by si oba partneři měli uvědomit, že jejich vlastní myšlenky a pocity jsou právě jen myšlenky a pocity. Nejsou ani dobré ani špatné, ani správné ani nesprávné. Totéž ovšem platí i o myšlenkách partnera. Každý člověk se na svět dívá ze svého vlastního, jedinečného hlediska. Uvědomíme-li si, že partnerský vztah je koneckonců jen nástrojem vlastního vývoje a že všechny životní situace, a tedy i ty, jež prožíváme s partnerem, jen odrážejí naše vlastní bytí, dokážeme se vzdát vší kritiky a úsilí chtít toho druhého změnit. Teprve pak se naučíme skutečně naslouchat. Teď už není místo pro trapné kompromisy, ani pro snahu prosadit za každou cenu svou. Společně teď můžeme najít řešení, z něhož oba vyjdou jako vítězové.
Když chcete partnerovi něco sdělit, pak sami vyhledejte příležitost, a nečekejte, až vám náhoda přihraje správný moment a místo. Nebojte se říkat vždy, co si myslíte, a vyjádřit to, co cítíte. Mějte partnera k tomu, aby to dělal také tak, nežijte jen vedle sebe. Pokud by se pak opravdu ukázalo, že se k sobě nehodíte, pak je lepší se rozejít hned, než až po bůhvíkolika dalších nenaplněných letech. Sami si tarasíte cestu k naplněnému vztahu.
Umět kdykoli sdělovat své myšlenky a pocity, ale nehodnotit je, to je schopnost, kterou si můžeme báječně osvojit právě v partnerském vztahu. Bez ní není naplněný vztah možný.

Tolerance

Příčinou mnoha partnerských problémů je přesvědčení, že partner dělá něco špatně, že není dost dobrý nebo že zaujímá takové postoje a chová se tak, že to je na překážku harmonickému soužití. Z tohoto hlediska pak toho druhého kritizujeme a snažíme se jej změnit. Když se to nepodaří, dříve či později vidíme jediné řešení v odluce.
Tolerance je často chápána špatně. Neznamená, že budeme toho druhého pokládat stále za báječného a budeme jej obdivovat. Znamená to jen přijmout, že ten druhý je, jaký je, a je jedno, zda je silný nebo slabý. Když někoho netolerujeme, znamená to, že ho chceme změnit. Jinými slovy to znamená, že ten druhý nemá být takový, jaký je. Protože ale takový je, pak to domyšleno do důsledků znamená, že by neměl být vůbec.
Tolerance znamená, že partnera bereme, jaký je, a že dokonce uznáme, že je hotový takový, jaký je. Nepokoušíme se mu ani nic přidat, ani ho jinak změnit. Když si uvědomíme, že jsme si partnera vybrali, abychom se společně s ním rozvíjeli, pak také víme, že nastavuje zrcadlo nám samým a že nám tak je v libovolném momentu ideálním partnerem.
Z toho, jak si poradíme s partnerem, můžeme rovněž poznat, jak daleko jsme se dostali na cestě akceptace sebe sama. Když neumíme přijmout sebe samy takové, jací jsme, pak se také budeme pokoušet změnit partnera. Toleranci nelze předstírat, ta vyplyne z toho, jak se sami máme rádi v té míře, jak máme rádi sebe samy, jsme také tolerantní vůči svým bližním.

Upřímnost

Upřímnost je v naší společnosti zvlášť citlivým tématem. Lidé o ní nemluví rádi, protože se v nich přitom zpravidla probouzí vlastní špatné svědomí. Vždyť kdo může o sobě říci, že je vždy a za všech okolností upřímný. Přitom neexistuje žádný jednoduchý návod, jak bychom si měli s upřímností poradit.
V obecném povědomí se neupřímnost týká jen verbálního vyjadřování lidí. Jen nepravdivý výrok, lež, platí za neupřímnost. Ale jednání, které je v rozporu s tím, co člověk právě cítí, se za neupřímné označuje málokdy. Smějeme se, i když je nám často do pláče. Hněv a agresi raději spolkneme, vždyť se přece pro dospělého, rozumného člověka nehodí. Přijmeme pozvání, i když nás to otravuje, a píšeme radostné blahopřání k narozeninám, i když máme dotyčného plné zuby. I to je součástí kapitoly o upřímnosti.
Upřímnost znamená nejen říkat pravdu, ale být vždy svůj; vyjádřit to, co doopravdy cítíme. Špatnou náladu nebudeme skrývat za úsměvem, a ani hněv a zlost nemusíme vždy potlačovat.
Předpokladem upřímného jednání je, že si uvědomíme, jací právě jsme. Pro mnoho lidí to nebude právě snadné. 
Upřímnost je věcí odvahy, přiznat něco, co vlastně ani nechceme, co v nás svými důsledky budí dokonce strach. Každou neupřímností dáváme vlastně najevo, že máme před něčím strach a také ho tím zároveň živíme. Je to strach před odmítnutím, strach, že nebudeme oblíbeni. V zásadě se však všechny tyto obavy dají shrnout v jedno: strach, že se eventuálně nebudeme schopni s danou situací vypořádat. To je důvod, proč je upřímnost pro nás tak velkou výzvou. Chceme-li být upřímní, musíme se postavit každé obavě, a to chce hodně odvahy. Svých strachů se zbavíme pouze tehdy, postavíme-li se jim čelem. Jedině tak poznáme, jak jsou bezpředmětné a že se nám ve skutečnosti nemůže nic stát. Upřímnost tu je klíčem.
Naším nejtoužebnějším přáním je, abychom byli milováni takoví, jací jsme. Nedokážeme se předělat, ani dělat věci, které neodpovídají naší povaze. Jak však můžeme čekat od ostatních, že nás budou přijímat, jací jsme, když to sami nedokážeme? Jak nás mají akceptovat v naší skutečné podobě, když ji ani neumíme dát najevo? Chceme být zcela upřímní k lidem, kteří jsou pro nás podnětní a kterých si vážíme, ale zároveň bychom si chtěli být jisti, že nás budou mít ještě rádi. Ale něčeho takového je schopen jen člověk, který sám učinil tento krok a akceptuje se takový, jaký je. A tak mnozí čekají, že ten první krok udělá právě ten druhý.
Partnerský vztah je bází, jež nám dovoluje ukázat po všech stránkách, jací jsme. Dává nám pocit, po kterém všichni tolik toužíme: „Můžu být takový, jaký jsem ve skutečnosti, a budu milován takový, jaký jsem." Vzniká tak pocit bezpečí, že zde se mohu uvolnit a nabrat sil. Proto je upřímnost tak důležitá. Kde chybí upřímnost, nedostává se ani důvěry. Chybí základna, a naše touha po bezpečí zůstává nenaplněna. V takovém vztahu nemůžeme nabrat sil, naopak, setrvávat v něm stojí hodně energie.

Umění nést odpovědnost za sebe sama

Existuje náhoda, nebo má všechno, co existuje, svou příčinu? Co je příčina, která je základem všeho?
Jako náhodu jsme dlouho označovali věci, které jsme si nedovedli vysvětlit. Dalším zkoumáním se některé náhody eliminovaly, protože se podařilo najít jejich příčinu. Hledáme příčiny proto, abychom mohli danou situaci změnit. V partnerském vztahu se to nejčastěji projevuje v hledání „příčiny", kdo za to může:

- Ty za to můžeš.
- Ty musíš vždycky prosadit svou.
- Omezuješ mě.
- Nedůvěřuješ mi.
- Málo se mi věnuješ.
- Nikdy mě neposloucháš.
- Vůbec se nesnažíš mě pochopit.
- Chceš mít vždycky pravdu.
- Kladeš si podmínky.
- Copak mě nemůžeš nechat tak, jak jsem.

Všechny věty se vztahují k tomu druhému a vycházejí z předpokladu, že partner je příčinou naší vlastní situace. Zvlášť když jde o nepříjemné situace, přisuzujeme vinu tomu druhému, protože my sami za ně nechceme převzít odpovědnost. My sami můžeme za to, jaké zkušenosti uděláme. Pokud máme negativní zkušenosti, může za to někdo jiný, ale když přijdeme na něco pozitivního, hned jsme nadšeni vlastními schopnostmi.
Totéž však platí i pro příjemné stránky života, v opačném případě. „Díky tobě jsem šťastný" - i to je projekce nás samých na partnera. Vždyť příčinou svého štěstí jsme zase my.
Převzít odpovědnost sami za sebe, to je významný krok ve vývoji člověka. Někdy se musíme začít ptát, nakolik si sami můžeme za své životní zkušenosti. Čím víc si budeme uvědomovat, že sami jsme příčinou všeho, tím větší odpovědnost poneseme. Cílem je plná odpovědnost za sebe sama, poznání, že sami jsme příčinou všech svých prožitků. Na jedné straně to znamená, že sami neseme odpovědnost za svůj život. Na druhé straně je však v takovém přístupu skryt i nesmírný potenciál, jímž můžeme ovlivňovat dění okolo sebe. 
Pro mnoho lidí není vůbec snadné převzít odpovědnost. Pokud se setkávají s mnoha situacemi, které jim jsou velice nepříjemné a přinášejí jim problémy, jak by si mohli připustit, že si je vlastně přivodili sami. Obtížné situace se přece snášejí mnohem snáze, když za ně nemůžeme. Cítíme se jako oběti a snášíme jen to, co nám osud nadělil.
Pokud však víme, že jsme si to vlastně způsobili sami, pak - třebaže neznáme všechny souvislosti -je to výzva, abychom něco podnikli a na danou událost pohlíželi jako na šanci. Pak přestává hra na ty a člověk už mluví jen o sobě. Místo „Tys mi ublížil" řekne „Jsem ublížený." Pro obviňování už není místo.
Pokud převezmou odpovědnost oba a sami u sebe budou hledat příčiny konfliktů, pak přestává hra, kdy jeden má pravdu a druhý ne, a teprve pak může vzniknout opravdové partnerství. Kdo pátrá po příčinách událostí jen venku, ten těžko objeví, natož pak využije skutečný potenciál v každém z nás.

Svoboda

Mnoho lidí se domnívá, že pojmy svoboda a partnerský vztah spolu neladí. Buď jsme sami a jdeme si vlastní cestou, nebo žijeme s partnerem a pak musíme dělat kompromisy. 
Od vztahů mnoho lidí odradí představa povinností, které s tím jsou nutně spojeny. Jiní se zase bojí, že budou citově závislí. Mají strach, že když se partnerovi příliš otevřou a oddají, budou zranitelní. A nechat se zraňovat, to přece nechtějí. Cítí se závislí. Dokud jsou milováni, je všechno v pořádku. Ale co se stane, když se partnerovy city změní a nebude chtít ve vztahu pokračovat. Ze strachu ze zklamání a ublížení si takovou závislost nedovolí a raději zůstanou svobodní.
Většina lidí však přitom zapomíná, že vlastně sami dělají také kompromis. Na jedné straně cítí potřebu naplněného partnerského vztahu, na druhé straně se ho bojí. Snaží se dostát oběma emocím. Jenže čím více se bojí, tím méně jsou ochotni pustit se do partnerského vztahu. Myslí si, že jsou svobodní, ale do toho mají daleko.
Dokud partnera nějakým způsobem potřebujeme, budeme žít v tomto kompromisu. Řešení pro tento problém a svobodu, jež je s tím spjata, je v nezávislosti. Teprve když poznáme, že náš partner jen odráží to, co beztak v sobě neseme, potřeba ustane. Pak skončí i všechny hádky a konflikty, které měly svůj počátek v našich očekáváních. Ten druhý může konečně být takový, jaký skutečně je. Můžeme mu dát svobodu a na oplátku získat svou.
Pokud se partnerským problémům nebudeme vyhýbat, pak nás přivedou právě k této svobodě. Každý konflikt nás přivede o kousíček blíž k této svobodě. Partnerský vztah nám tak opět pomáhá poznat, čím skutečně jsme: zcela svobodné bytosti.

Jednota

Protože se v našem vesmíru neděje nic náhodně, pak ani takové důležité setkání jako s partnerem nemůže být věcí náhody. Mnohem blíže je pravdě, že jsme si toto setkání svobodně zvolili, abychom pokračovali v učení, které jsme započali už dříve. Všichni totiž prahneme vědomě či nevědomě po ztracené jednotě, kterou si v tomto duálním světě tak výrazně a někdy i bolestně uvědomujeme. Smyslem partnerského vztahu tedy vždy je vzájemně a pospolu se učit, abychom nakonec tuto kýženou jednotu objevili ve vlastním nitru.
Život každého citlivého a duševně vyváženého člověka se vyznačuje touhou po ztracené jednotě, což je vlastně hledání sebe sama.
Žijeme ve světě duality, protože jen zde a jen skrze dualitu můžeme dospět zpět k jednotě. Opustili jsme ji, abychom mohli zažít svět zkušeností. Přitom jsme zapomněli na své počátky. Zůstala nám jen touha. A právě ta nás dovede zpět k jednotě. Tato touha nás pudí, abychom hledali druhého člověka. Přitom cítíme, že splynout můžeme se vším, ne jen s jedinou částečkou.
Když jsme pak s jiným člověkem, nastává jen zdánlivě konec naší osamělosti. Dříve nebo později narazíme možná na zarážející pravdu, že tuto jednotu můžeme najít jen v sobě samých. Partnerský vztah je jen krokem na cestě k ní. Je nám však oporou na cestě, na jejímž konci nalezneme tuto jednotu ve svém nitru.

Láska

Většina lidí rozumí láskou silný cit, který nám jde na tělo a ovládá nás. Když v nich někdo vyvolá prudký cit, věří, že ho milují. Láska přináší radost, euforii a nadšení, ale také bolest, zklamání, smutek a trápení.
To všechno nemá se skutečnou láskou co dělat, daleko spíše jde o zamilovanost. I to je podivuhodná věc, ale neměli bychom ji zaměňovat s láskou. Skutečnou lásku nelze popsat slovy vyčerpávajícím způsobem, musíme ji zažít. Kdo miluje, ten ví, co je láska.
Všichni chceme být milováni - pokud možno všemi lidmi. Odmítání bolí, je to neklamné znamení, že nejsme milováni. Ale i v tomto případě nám vnější svět jen ukazuje, co je v nás samých. Toužíme po tom, abychom se sami milovali. Pokud to nedokážeme, doufáme, že nás budou milovat jiní. Odmítání našimi bližními je jen zrcadlem nedostatku lásky k nám samým. Za vším však stojí požadavek lásky k sobě samým, abychom se dokázali akceptovat takoví, jací jsme.
Dokud toho druhého potřebujeme, dokud ho chceme změnit, dokud nás dokáže udělat šťastnými či nešťastnými, nemilujeme doopravdy. To všechno nám pomáhá rozvíjet stále více svou schopnost milovat a i to je samo o sobě pozitivní. Ale se skutečnou láskou to nemá příliš společného. Dokud chceme na své lásce něco změnit, nebo se mění láska sama, dotud to není láska, neboť láska je totožná se skutečností a nelze ji měnit libovolně. Je to v nejlepším případě jen předstupeň lásky.
Láska je hrozně jednoduchá. Nemusíme se učit milovat, ani sebe ani své bližní, jediné co je třeba, je nechat lásku plynout samu svou cestou. Láska se realizuje sama, prostě buď je, nebo není. Jediné, co je třeba odstranit, aby měla láska volný průchod a vstoupila nám do života, jsou blokády a překážky. Moje já a láska jsou ve skutečnosti totéž. My jsme láska a milujeme, pokud jsme vskutku sami sebou. Dokud však hrajeme nějaké role, dokud žijeme podle něčích představ a zvyklostí a nedáme vyniknout své vlastní podstatě, tak také nedokážeme skutečně milovat. Ať se namáháme sebevíc, lásce se nenaučíme. Můžeme se postavit před zrcadlo a opakovat: „Miluji se", přesto to nebude nic platné, dokud nebudeme sami sebou.
Když jsme však skutečně sami sebou, pak také milujeme. Nemusíme si to pořád říkat, opakovat a učit se, musíme jen pracovat sami na sobě. Láska přijde prostě sama, protože to je naše skutečné bytí, naše podstata, jež stále hledá cestu, jak se projevit.
Naše touha po štěstí není nic jiného než naše touha milovat. Když milujeme, jsme šťastní, a protože láska je vlastní naší existenci, jsme také předurčeni být šťastní. Nejsme závislí na nějakých vnějších podmínkách či správném partnerovi, stačí jen, když dáme věcem volný průchod a nedovolíme, aby lásce stálo cokoli v cestě.
Láska je nejvyšší cíl. Když milujeme, naše touha se splnila: Jsme doopravdy šťastní!

Z knihy: Jsem z Tebe nemocný- Kurt Tepperwein

copyright © 2015 Iva Radulayová

Článek je možno šířit či kopírovat k nekomerčním účelům, a to v nezměněné podobě a s uvedením autora.