Klíč ke každé krizi

Skutečně existuje univerzální řešení všech našich problémů. Je jedno, jakou mají podobu, zda v nich hrají úlohu i ostatní lidé, jestli je to materiální nebo psychický problém, jestli je to choroba nebo problém s partnerem, vždycky ho v zásadě lze řešit stejným způsobem.

K cíli vedou tři kroky. Jestliže věříme, že všechno, co se děje, slouží našemu rozvoji, a jestliže jsme pochopili, že vše, co nás potkalo, je věcí naší volby, vědomé či nevědomé, abychom se dostali zase trochu kupředu a realizovali svůj potenciál, pak tu je předpoklad, že dokážeme klíč správně použít. Předpokladem je tedy připravenost převzít odpovědnost za vlastní život.

Jak na tom jsme?

Při každém problému, v každé krizi, ať už je její podoba jakákoli, je důležité napřed zjistit, jaká je naše skutečná situace. Prvním krokem je tedy analýza situace. Napřed si uspořádáme všechna fakta, tak jak jsou. To se neobejde bez pohledu do minulosti. Dáme si dohromady vše, co by mohlo byť jen vzdáleně souviset s naším momentálním problémem. Uvědomíme si své myšlenky, především pak své přesvědčení, tedy vše, v co věříme a co by mohlo mít souvislost s danou situací. Přitom je důležité udělat to co nejupřímněji a držet se jen fakt. Jakékoli posuzování, hodnocení a interpretace musejí zůstat stranou.
Prvním krokem by teď byla analýza situace. Stačí, když si položíte pár jednoduchých otázek:

- Co se vlastně stalo?
- Jak se to všechno seběhlo?
- Jak se momentálně cítím?
- Co mi teď, v tomto momentu, vadí?
- Jak se mohlo stát něco, co v žádném případě nechci?
- Zažil/a jsem už někdy něco takového?
- Připomíná mi to nějakou jinou situaci? - Co by se stalo, kdybych to nebyl/a zažil/a?
- Mají na tuto situaci vliv jiní lidé či okolnosti; o jaký vliv jde?
- Co mi vadí nejvíc?
- Co se mi líbí?
- Co bych chtěl/a už dávno změnit?
- Co se neodvažuji říci, natož pak změnit?
- Jsem v dané situaci šťastný/á?
- Jsem v tomto vztahu spokojen/a sám se sebou?

Je třeba odolat pokušení události nějak interpretovat nebo hodnotit. Berte vše tak, jak se to událo, nedávejte ničemu nálepku dobré či špatné.

Co chceme?

Dalším krokem by mělo být poznání, co chceme změnit a jak to chceme změnit.
Co když víme, že svou situaci chceme změnit, ale nevíme jak? Uvědomujeme si, že postaru už dál nechceme, ale nevíme, jak by to mělo vypadat jinak. Pak se s tím vypořádáme a najdeme řešení, které se nám docela líbí. Jenže druhý den už všechno vypadá jinak. Jsme nejistí, vždyť včera to všechno vypadalo docela jasně, a dnes už zase nevíme, jak dál.
V takové situaci býváme zpravidla jako zablokovaní. Dál nejdeme, protože nevíme kam. Stojíme na místě a možná se točíme v kruhu, ale nedokážeme se rozhodnout, kudy se vydat. Jak také, když nevíme, co vlastně chceme.
Pro náš život je důležité mít jasný cíl, abychom věděli, co vlastně chceme. Pro mnoho lidí je to ovšem těžké. Hledají už dlouho, a přesto nemohou nic najít. To se netýká jen zásadní otázky, čeho chceme v životě dosáhnout, ale všech oblastí života.

- Proč to tak je?
- Proč je to tak těžké, poznat, co vlastně chceme?
- Odkud se vůbec berou naše přání?

Co nám brání, abychom poznali, co vlastně chceme? Teprve když tyto překážky najdeme a odstraníme, jsme schopni pochopit svá skutečná přání. Mnoho lidí má tendenci nechat si radit od jiných, co chtějí. Ale to nejde. Jen my sami dokážeme zjistit, co vlastně chceme. Svá skutečná přání najdeme jen v sobě samých, a pochopit, co se v které situaci hodí, to dokážeme také jen my sami.
Mnoho lidí trápí nejistota, jestli to, co cítí, je jejich skutečné přání, a jestli vůbec mohou přát si právě to, co si přejí. Hledají pak odpověď někde jinde, jen ne u sebe. Zbavují se tak odpovědnosti.
Bojí se podstoupit riziko, že udělají něco špatně. A když pak věci stejně dopadnou jinak, než jak si představovali a jak chtějí, vždy se mohou utěšovat, že to není jejich vina, vždyť jim to poradil někdo jiný. V roli oběti pak snášejí nepříjemné situace lépe, než kdyby se museli přijmout zodpovědnost za daný výsledek.
Není vůbec důležité, jak a kým si dáme mluvit do toho, co vlastně chceme, jestli jinými lidmi, zákony a nařízeními, náboženstvím či morálkou. Nikdo, kromě nás samých, nám nemůže radit, co vlastně chceme.
Další problém, s nímž se mnoho lidí na cestě za svým skutečným já potýká, lze shrnout do otázky: „Smím vůbec mít svou vlastní vůli?" Zde se názory rozcházejí. V mnoha ezoterických rádcích a dalších spisech se lze dočíst rad jako: „… vzdej se své vůle (často se mluví také o egu), a budeš šťastný." - „ať se děje dle vůle Tvé, a ne mé." - a tak dále. S oblibou se v této souvislosti využívá ctnosti pokory. To ovšem neznamená, že se tyto výroky zásadně mýlí, jen jim je třeba rozumět ve správné souvislosti. Mnozí je z ní však rádi vytrhávají, aby jich využili ke svým cílům.
Když mluvíme o vlastní vůli, předpokládá se, že existuje i nějaká jiná vůle. Označuje se různě: „vůle vyššího já", „vůle života", „boží vůle" atd. Vůle, která je - či aspoň se tak zdá - od nás oddělena a s naší vůlí nemá nic společného. V našem každodenním životě se s cizí vůlí setkáváme běžně. Kdo nebo co je však tato vůle, která mnohdy vypadá podstatně silnější než naše vlastní vůle?
Jsou dvě možnosti. 
1)Buď je to součást nás samých, kterou si však neuvědomujeme, anebo je to něco mimo nás. V tom případě to znamená, že to ani nemůžeme nijak ovlivnit. V našem životě to pak znamená, že realita ve shodě s našimi přáními vzniká pouze tehdy, shodují-li se tato přání s vůlí oné instance mimo nás. To bychom však museli nejprve tuto cizí a silnější vůli poznat a přizpůsobit jí své cíle, a teprve pak by realita odpovídala našim přáním a my bychom se cítili šťastní. Jsme tedy v závislém postavení a nezbývá než doufat, že to ta cizí vůle s námi myslí dobře. Abychom byli šťastní, musíme se vzdát vlastní vůle a přijmout vůli cizí instance. Jinak vznikají nutně vždy rozpory mezi naší vůlí a prožívanou realitou. Nejsme skutečně šťastní, neboť naše přání nejsou plněna. A nejsme obdařeni svobodnou vůlí.
2) Nejde o žádnou instanci mimo nás, ale o nevědomou část naší osobnosti (naše podvědomí). Teď už nemá smyslu vzdát se své vlastní vůle, ale je třeba vlastní vůli odhalit.
Konflikt, který tu vzniká, pramení ze skutečnosti, že to, o čem si myslíme, že to chceme, neodpovídá tomu, co chceme doopravdy, ve svém vědomí i nevědomí. Čím hlouběji poznáváme, kým doopravdy jsme, tím jednáme uvědoměleji a vědomá i nevědomá složka naší osobnosti splývají. Jakmile jejich oddělení zanikne, jsou z nás vědomí a zcela svobodní tvořiví lidé. Máme svobodnou vůli, stačí ji jen odhalit a rozvíjet.
Mnoho lidí si myslí, že v praktickém běžném životě nemá tento rozdíl žádný význam. V obou případech jsme více nebo méně nešťastní, protože prožívaná realita se liší od té, jakou bychom si přáli. Tento názor však přehlíží jeden podstatný a rozhodující aspekt. Cíle lze dosáhnout jedině tehdy, když to pokládáme za reálné. Když však nevěříme, že máme svobodnou vůli, a nebudeme s touto možností vůbec počítat, pak také nikdy pocit svobodné vůle nezažijeme, i když v sobě neseme její potenciál. Když však uvěříme, že máme svobodnou vůli, pak také rozvineme a zažijeme potenciál, který v sobě máme. 
Předpokladem zjištění, jak jsme svobodní a jaké máme schopnosti, je víra. Teprve pak můžeme odhalovat, poznávat a rozvíjet to, čím skutečně jsme. Víra se stává realitou a věřit můžeme, v co chceme. To je naše svoboda a naše neomezená moc. Naše realita je určována naší vírou, naším přesvědčením.
Další překážkou na cestě poznání, co doopravdy chceme, jsou naše pochyby o tom, zda toho můžeme dosáhnout. Možná můžeme chtít všechno, ale to ještě neznamená, že to dostaneme, resp. že budeme umět toho dosáhnout. Než tedy vyslovíme nějaké přání, měli bychom si být jisti, že existuje šance na jeho splnění. Přáním, v jejichž splnění nedokážeme uvěřit, ani nedovolíme dostat se do vědomí. Je to jakási pojistka před zklamáním a frustrací. Mít přání, toužit po něčem, o čem si myslíme, že to je nedosažitelné, to je bolestné. 
A tak je to velice moudře zařízeno, že nám na mysli nevytane přání, aniž bychom měli schopnost dosáhnout jeho uskutečnění. Čím víc budeme věřit ve svůj neomezený potenciál, tím zřetelněji si budeme uvědomovat své nejniternější tužby.
Nebojte se tedy podívat se do tváře i svým nejniternějším přáním a buďte si jisti, že vám na mysl přijdou jen ta, která lze splnit. Zbavte se svých omezujících myšlenek, jako „to nejde", „to nikdo nedokáže" atd. a nahlédněte do svého nitra, co si ze srdce přejete: možná jinou práci, která by pro vás byla koníčkem, nebo tělesné blaho, jaké jste už dávno nepoznali. A když vám na mysli vytane přání, jehož splnění nepokládáte za realistické, pak si buďte jisti, že podceňujete svůj vlastní potenciál. Držte se přání pevně, a za chvíli si uvědomíte, že jste schopni vytouženého cíle dosáhnout.
Jsme tím, co si z celého srdce přejeme. Přejeme si, abychom byli šťastní, a také budeme, pokud budeme skutečně sví. Přání nám nejsou dána proto, aby nás zkoušela a pokoušela. To není záměrem všemocného Stvořitele, jenž všechny miluje. Jsou nám dána proto, aby nám dopomohla ke štěstí, abychom mohli poznat, po čem skutečně toužíme a čím doopravdy jsme. Dovolte si tedy poznání - bez ohledu na situaci - co doopravdy chcete.

Jak to dokázat?

Stačí ho jen aplikovat. Klíč má jediné jméno: „upřímnost".
Zní to tak prostě, a přitom to vypadá jako nejtěžší úkol v celém životě. Co znamená upřímnost a co se jí myslí: Upřímnost znamená být sám sebou, říkat, co si myslíme a co zastáváme, vyjádřit to, co máme skutečně v nitru. Tím nemyslíme, že bychom měli hned říci všechno, co nás právě napadne, a projevit hned každé hnutí mysli. Je to spíš vědomí, že jsme v každém okamžiku připraveni sdělit své skutečné myšlenky a pocity a že nám v tom nic nebrání. Můžeme se rozhodnout, co uděláme, ale když něco uděláme, myslíme to upřímně a odpovídá to našim intencím.
Upřímnost znamená také přijímat vše tak, jak to je, nic z toho, co je, neodmítat či nepotlačovat. To platí pro životní situace, ale i pro naše emoce a myšlenky. Upřímnost je připravenost prožít vše, co jsme si sami vyhledali, je to ochota, vše procítit.
My sami jsme strůjci svého života, i když to tak z momentálního pohledu třeba nevypadá. Život je hra, kterou jsme si vyvolili, abychom ji prožili. A když ji prožijeme, kruh se uzavře a hra začíná nanovo. To je celý smysl života. Přijmeme nějaké přesvědčení, začneme něčemu věřit, a to se pak projeví a my to prožijeme. Zažíváme to, čemu věříme. Když nevěříme, že něco je tak a tak, pak to také tak neprožijeme. Prožíváme vždy jen to, čemu skutečně věříme.
Teď jsme si třeba vybrali hru na „uvědomování si". Dobrovolně jsme se dostali do duality, abychom sami zažili a poznali, kdo vlastně jsme. A právě zde prožije každý to, o čem je přesvědčen. Naše přesvědčení je to jediné, co nás odlišuje. My sami jsme tvůrci! Mnozí zapomněli, že jsou sami tvůrci, kteří si své zážitky vybírají z vlastní vůle.
Neupřímnost znamená, že nechceme prožít to, co jsme si zvolili. Od chvíle, kdy hra začala, se naše stanovisko změnilo, teď už nám je příběh nepříjemný a raději bychom ho nezažili. 
Právě naše mysl nám přihrává životní situace tak dlouho, dokud se nenaučíme s nimi žít. Teprve pak je dokážeme změnit. Čím větší odpor nějaké situaci klademe, tím je jistější, že se s ní opět setkáme. Neupřímnost je neklamné znamení takového odporu, zatímco upřímnost signalizuje vždy akceptování životních situací a připravenost vše prožít.
Co nám brání, abychom své životní situace akceptovali a prožili? Všechno, co pokládáme za špatné, falešné, zlé, nebezpečné atd., bychom raději z života vyloučili. A přitom rozdíl mezi zlem a dobrem je dán jen naším přesvědčením. Jsme pozorovatelé a můžeme prožít všechno, ale nám samým se nemůže nic stát.
Jakmile však zapomeneme, že jsme jen pozorovatelé a že jsme si sami zvolili svůj život, pak dostaneme strach, že se nám může něco přihodit. Začneme se vyhýbat situacím, které by nám mohly přinést něco nepříjemného. Cítíme se vydáni na milost a nemilost.
Když nejsme upřímní, sami si stavíme balvan do cesty. Nejsme-li čestní, bráníme v toku života. Takové blokování energie se dříve či později projeví v našem těle, a to je to, co označujeme jako nemoc. Nemoc je tedy jen důsledek naší neupřímnosti. Za neochotou akceptovat životní situace kráčí odpor, a odpor je jen jiný výraz pro blokádu. Odporujeme, protože máme strach, že by se nám mohlo něco stát, a strach máme jen proto, že jsme zapomněli, že si život utváříme sami. Budeme-li mít důvěru, že se nám nemůže nic stát, se lze oddat toku života, který nás přímo a bez námahy dovede k cíli.
Upřímnost je klíč. „Pravda vás osvobodí."

Výtah z knihy: Jsem z Tebe nemocný- Kurt Tepperwein

copyright © 2015 Iva Radulayová

Článek je možno šířit či kopírovat k nekomerčním účelům, a to v nezměněné podobě a s uvedením autora.