Proč to máme všichni správně...

   Opravdová moudrost je v poznání vlastní nevědomosti.

                                                                 Socrates

 

   Nastala doba otevření se energiím. Mnoho lidí se probouzí a dochází k tomu, že nejsme jen lidi z masa a kostí, ale že jsme bytosti, které jsou jen na čas součástí těla v této inkarnaci. Sbírají různé informace, které se snaží předávat. Pocit, že jsme na to přišli a potřebujeme to předat dál, tím, jsme prošli snad všichni… Snažíme se to natlačit druhým bez ohledu, jestli o to vůbec stojí. Nemůžeme je přece ochudit o to, co jsme se dozvěděli, když to tak úžasně funguje... Smějící se A když o to nestojí, tak se divíme... Další zkušenosti života nám ale ukáží, že je to trochu jinak…

   Postupně, jak zrajeme, uvědomujeme si, že každý má svou cestu poznání, která je jiná než ta naše. Zkušenosti, které tím nabývá, jsou důležité pro jeho rozvoj a uvědomění... Každá bytost, na kterou se díváme, jak ji vnímáme je jen naše schopnost vidění skrze vlastní zkušenosti. Neznáme pravý záměr její duše, co si přišla prožít, čím chtěla projít… Omezenost reality, kterou žijeme ve hmotě, nám v tom brání, ale přesto máme pocit, že přesně víme, co je na tom druhém špatně, co by měl na sobě změnit, co by si měl zpracovat...

   Je zvláštní, že se s tímto fenoménem setkávám právě u některých „duchovních“ lidí. Nevím, jestli je správné slovo duchovní, protože osobně vnímám, že to jediné, o co v životě jde, je uvědomit si, kdo jsme a zažít si tvoření a zkušenosti z toho plynoucí. Možná slovo duchovní tomu dává nádech něčeho mimořádného... Někteří díky tomu mají pocit, že jsou výš než Ti ostatní... Od podobných lidí občas slýchávám věty typu: „Proč chodíš tam, nemáš to zapotřebí... Proč se zahazuješ s takovým člověkem… Jsi málo otevřená, ale kdybys chodila tam… pomohlo by Ti to… Jak to, že Ti něco vadí, když Tobě by už to vadit nemělo… Přečti si tamto, protože to ti pomůže.“ Ale k čemu mi to vlastně má pomoci? K jaké nálepce? Kým bych pak byla přijata? Byla bych vědomější pro sebe nebo pro koho vlastně?

   A tak si pokládám otázku. Jak hluboce tito lidé do mne vidí, aby mohli zhodnotit, jak daleko nebo blízko jsem, když to nevím ani já? Může vůbec někdo doopravdy vědět, kdo kde je? Všechno je otázka vibrací. Ti, co jsou vibračně výš, pak mohou vidět lidi na stejné nebo nižší vibraci, protože se na ni umí naladit. Ale Ti nemají snahu někoho hodnotit… Ti, co jsou vibračně níže, nemohou pojmout vibrace, ke kterým ještě nedosáhli ve svém vývoji. Ale je to jediné kritérium? Každý máme jiné vnímání… Věci, které v životě zažívám já, vnímáním jako pohyb energií a jakoby vstupování do realit. Velmi těžko se mi to někdy popisuje do slov... Když mluvím s někým, cítím ho ve svém těle, jako sebe samu. Někdy až slyším jeho myšlenky, vím, když někdo neříká pravdu... Při práci s lidmi, často jejich bolesti odcházejí skrze mne, protože to neumí nebo nejsou schopni pustit. Někdy díky tomu mohu cítit tělo jako po emočním vypětí a potřebuji čas k jeho normalizaci. Informace mi chodí různě. Někdy to jde slovo za slovem a někdy to je, jako by mi někdo vložil do hlavy blok informací a já je vnímám jako celek vědění… Prostě to pak vím… Tak to mám já a někdo jiný onak… Proto osobně nemohu říci, co je dobře a co špatně, protože nezažívám druhé, ale pouze sebe samu.

   Poslední dobou mám trochu pocit, že je v duchovním světě, jak tomu říkám, „přeslazeno“. Lidé stále mluví o lásce, jak bychom se měli chovat, abychom byli láskyplní. Na internetu vídávám tam dvacet rad, jak být láskyplná, tam sedm rad, jak mít šťastný vztah, tam deset rad, jak se přijmout… Mnozí jezdí stále dokola na různé semináře, pobyty, terapie, aby byli ti správní duchovní naplněni láskou. Ale pak slyšíte, jak říkají, že se teď musí zase vrátit do té šílené reality… Ale co je ta šílená realita? To je přece to, co jsme si utvořili… Náš život je odrazem našeho nitra. Tak jak je možné, že se v něm těmto lidem nedaří a potřebují druhé, aby se cítili lépe a silnější? Z toho mám pocit, jestli to pro některé není tak trochu dřina…

   Být v lásce neznamená, že se stále budeme usmívat a že ke všemu kývneme, protože ono by to tak mělo být… Také to neznamená, že budeme mít vše zpracováno… nebo se tak tvářit. Osobně neznám člověka, který už nezažívá protipól pozitivního. Mít zpracováno vše, je naprostá utopie. Pokud si někdo jen myslí, že stále může být radostně naladěn a vše s úsměvem chápat a přijímat, pak neporozuměl realitě, ve které žijeme. Je to jen vychylování se z rovnováhy k jedné ze stran duality. Ono to jde vždy na chvíli a pak to stejně sklouzne do druhého protipólu. To je zákonitost. Jediné, co můžeme změnit, je amplitudu a dobu, po kterou se vychýlíme. Stále žijeme v této realitě duality, která na nás bude vždy působit. Vědomě si neuvědomujeme, kolik v sobě máme nezpracováno z naší celé minulosti... A i když porozumíme jednomu, vyjede v nás něco dalšího, protože jsme díky řešení toho předchozího toto vypustili. A tak máme pocit, že je to nekonečný kolotoč, který se v nás opakuje. Ano a bude se to stále opakovat, dokud si neuvědomíme, že cokoliv, co v našem životě odmítáme, budeme stále dokola zažívat… Čím více odmítáme, tím toho v životě máme více… tím více to chce být přijato v rámci celistvosti.

   Velmi často mluvím o tom, co nemám zpracováno. Při terapiích i přednáškách uvádím příklady z vlastního života, aby si lidé uvědomili, že jsme na tom všichni stejně. Mnohokrát jsem na nich viděla úlevu, když si uvědomili, že všichni máme co zpracovávat a oni nejsou Ti neschopní, když jim to hned nejde. U některých lidí vnímám i pravý opak... jejich myšlenky typu: " Jak je to možné… ? Jak to, že ona něco řeší? Jak je možné, že ona má nějaké problémy. Tak to ona není tak probuzená, jak jsme si mysleli…" Takové lidi mne baví pozorovat… Jsou tak zaseklí v představách dokonalosti, že si neuvědomují, kde je pravá dokonalost... No přece v naší nedokonalosti. :-) Kdybychom byli dokonalí, byla by to nuda... Nevím jak pro vás, ale pro mne tedy určitě. Dovedete si to představit? Je to jako jíst celý život cukrovou vatu. Tak to by u mne asi neklaplo... Mám ráda změnu, a proto si klidně dám i něco slaného...

    Přátelé, jsem bytost, ale jsem také a především tady člověk… a žiji život, který jsem si zvolila. Dnes jsem za něj neskutečně věčná a jsem v něm šťastná i bez toho pochopení, které by mi rádi dopřáli ti druzí... Těším se z obyčejných maličkostí jako poslechnout si písničku, z které mám husí kůži..., zatancovat si..., jít do sauny..., smát se s přáteli..., projít STK, kdy pán se usmívá..., souznít s manželem i dětmi, povídat si s nimi..., koupit si orchidej, ze které se pak těším každým pohledem na ni..., umýt okna a mít je prostě čistá... A proti tomu jsou chvíle, kdy se cítím smutná, cítím pocit marnosti, když věci nejdou, jak bych chtěla... Pak si řeknu: "Holka, ale vždyť je to přece vpořádku, tak se vybreč, tak si zanadávej, protože i to k životu patří. Užij si to stejně tak, jako to pozitivní, protože až přijde opak, lépe si to uvědomíš..." Prostě ty každodenní maličkosti, které zažívám, mi dávají mozaiku života, která je tak rozmanitá... Pro mne toto je to nejvíc duchovní... ten život, který prostě miluji...

   Nebylo to tak vždy. Byly doby, kdy byl pro mne život nesmírně těžký, a zeptejte se mne, co z těžkostí, které člověk může zažít, jsem nezažila a bude to rychlejší výčet než těch pozitivních. Byly doby, kdy jsem myslela, že už nemůžu dál, nechtělo se mi žít, protože jsem z toho neviděla východisko, chtěla jsem odejít... Myslela jsem si, že to už horší být nemůže... Ale vždy ve mně bylo něco, co mne zvedlo a já šla dál. Teprve když jsem myslela, že to nikdy neskončí a měla pocit, že nemám žádnou moc něco měnit, začal ke mně přicházet jiný náhled na život a já jsem si postupně začala uvědomovat, že to opravdu může být jiné a možná lepší. Postupně jsem přecházela od role oběti k roli tvůrce. Uvědomila jsem si, že všechno, co jsem zažila, jsem si vytvořila. Dnes ale také vím, že to všechno mělo svůj význam, i když jsem si to v tu chvíli neuvědomovala. Musela jsem projít utrpením a bolestí, protože skrze ně se rodí opravdová láska a soucit k druhým. Byla to příprava na mou práci. Ono to funguje totiž tak, že pokud terapeut zažil a zpracoval téma a přijde za ním někdo se stejným či podobným problémem, je jedno co říká, ale automaticky předává klientovi energii řešení. Když pracuji s lidmi, někdy se mi vůbec nechce ani mluvit, protože cítím, že léčení se už prostě děje… energie plyne…

   Být vědomými a jít k lásce, uvědomit si, kdo skutečně jsme, že jsme duchovní bytosti, které na sebe vzaly tělo, přišly tvořit, prožívat je jen polovina cesty. Ta druhá, na kterou mnoho lidí zapomíná, je ta, že se navrátíme zpět do života a začneme jej žít. Nikoliv nevědomě jako doposud, ale vědomě. To znamená, že dál zažíváme ty každodenní záležitosti, ale už je umíme přijmout jinak. Dovolíme si je prožít s přijetím plného prožitku, který nám nabízí… Někdy nás věci ještě rozhodí, ale to je vpořádku. Pozitivní je, že to není na tak dlouho, jako předtím. Prostě si dovolíme zažívat vše bez odporu… A tak zjišťujeme postupně na různých úrovních a situacích, že ten výkyv z rovnováhy už není tak dlouhý. Takže to, co by nás rozhodilo třeba na dva dny, nás rozhodí jen na hodinu, pak možná jen půl, pak to trvá jen deset minut a pak třeba už vůbec. A tak pracujeme s nekonečným množstvím možností růstu a přijímání…

   Neexistuje nic takového jako zbavit se Ega. A pokud někdo toto tvrdí, že Ego nemá, pak nepochopil smysl inkarnace. Přišli jsme sem zažívat a tvořit vše. A bude to trvat tak dlouho, dokud si neuvědomíme, že se nemusíme bát silných emocí, ani je nemusíme odmítat. Protože čím větší odpor, tím větší šance, že to zažijeme znovu. To, co zažíváme, je našim výtvorem, naše tělo je obrazem našich myšlenek a postojů k životu i k sobě samým. A to jediné, čím můžeme začít, je přijímání, a to v prvé řadě sebe samých.

   Stále se mi dějí věci, které nejsou příjemné, ale rozdíl je v tom, že vždy ta situace byť na začátku vypadala katastroficky, nakonec dopadne ještě lépe, než jsem čekala. Lidé jsou ke mně vstřícní a já si uvědomila, že v tom je ta změna. A jsou to lidé, kteří jednají z pozice prosté lásky a pochopení. Neřeší, jestli jsou nebo nejsou duchovní.

   Jsem bytost, která si užívá vše, co jí život nabízí, dnes s tím rozdílem, že už vím, proč je chci zažívat, proč se mi dějí. A když se mi někdo snaží vnutit, jak bych se chovat měla, abych byla ta správná duchovní, usměji se, ale v konečném důsledku dělám pouze to, co cítím, že je pro mne dobré. Vím, že sama sobě jsem si jedinou správnou autoritou, protože má cesta je pouze mou cestou. Vše, pro co se rozhodnu je správné, protože to vždy vede k poznání. A o to v životě jde… Všechno, pro co jsme sem přišli, je si užít, zažít. Tak to mám já. Pokud chcete věci zažívat jako karmu, pak to tak bude. Pokud chcete trpět, pak trpte, máte na to plné právo. Pokud se chcete radovat, radujte se… Jsme tvůrci života, a co tvoříme, to žijeme. Život nám nabízí veškerou sílu tvoření, tak ji využijme a tvořme… Všechno to má společného jmenovatele, a tím jsme my. Jsme tvůrci i pozorovateli sebe samých i reality, ve které žijeme.

   Tím vším jsem chtěla říci, netrapte se, jestli už máte zpracováno moc nebo málo, jestli jste daleko nebo blízko, jestli něco zvládáte nebo ne, jestli jste duchovní nebo duchovnější. To jen vaše mysl si s vámi hraje na umístění. On to přece tady není závod o to, kdo je více či méně otevřen, kdo je dál... Nalézat sebe samé skrze život, je neskutečná krása.... můžeme vnímat tu rozlehlost, hloubku, svobodu, tvoření.... je to neskutečný dar, kterým jsme... Sami sobě jsme darem.... a to je maximum, co můžeme od života dostat... Stačí se od všeho odpoutat a pocítit nezávislost, všechnost, neomezenost, odpoutanost, svobodu.... Nebýt závislí na nikom a ničem... Pocítit radost a být sami se sebou... tím vnímat naplněnost... a to je to nejvíc... Usmívající se

 

copyright © 2015 Iva Radulayová

Článek je možno šířit či kopírovat k nekomerčním účelům, a to v nezměněné podobě a s uvedením autora.