Život jako výstup na vrchol hory

      Bůh, to je vlastně víra sama.

                                        Alain Fournier

        Víra dělá zázraky, když jí to vyjde.

                                                            Lec StanislawvJerzy

    

      Život je jako výstup na vrchol hory. Záleží na nás, jakou horu si vybereme a kterou cestu k jejímu zdolání...

      Tato cesta prověří naše schopnosti, jako jsou vytrvalost, síla, odhodlání, víru v sebe sama apod.  Záleží na nás, jakou cestu si zvolíme. Někdo si vybere stezku, která vede okolo. Je sice delší, ale zato klidnější a pohodlnější. Někdo si vybere náročnější výstup skalní stěnou, protože chce prověřit své schopnosti v tvrdších podmínkách…

       Kdo má víru ve své schopnosti a věří v sebe, ten se dostane nahoru vždy. A když přijde těžká situace, kterou bude chtít vzdát, pak díky víře v sebe a svou sílu najde řešení, najde správný směr cesty.

      Každý člověk má ve svém nitru velkou sílu, která pramení z jeho podstaty, ale ne každý člověk si je této síly vědomý. Proto někteří lidé potřebují k výstupu více času. Když mají pocit, že ztratili orientaci,  musí se zastavit nebo si sednout a promyslet směr cesty, jak půjdou dál... Nevědí, že pouhé přemýšlení je nikam neposune. Někdy člověk potřebuje zariskovat a pustit se do neznámého, aby našel ztracený směr...

       Kdo nemá dostatek víry v sebe samého, má o sobě pochybnosti,  pro toho bude výstup namáhavý a vysilující… Každý sebemenší problém v něm bude vyvolávat pocit nejistoty, někdy až paniku: „Co když to nezvládnu, co když nemám dost sil, co když…? “ Tyto obavy ho zbavují schopnosti správně vyhodnocovat situace, kterými prochází, a tak díky tomu dochází i k nesprávným  rozhodnutím, jak postupovat dál…

      Člověk ochromený strachem není schopen najít  správný směr cesty, a tak se stane, že se začne pohybovat v kruhu. Najednou si uvědomí, že se ocitl na stejném místě, kde již jednou byl… a stopy, které tu jsou,  jsou jeho vlastními stopami. Začíná ho ochromovat strach a neví kudy dál…co bude dělat?  Jak najde správnou cestu?

      Pomoc nepřijde, situaci musí zvládnout sám. Sám se rozhodnout, sám vykročit, sám postupovat…  Rozhodne se… „Tentokrát si budu dávat pozor, abych udržel směr. Budu se více dívat kolem sebe, abych nezabloudil…“

      Cesta trvá dlouho…  Začne se  cítit unavený… Každý krok mu činí bolest. Přesto se snaží postupovat dál, aby to měl co nejdříve za sebou.  Už opravdu nemůže…, a tak se zastaví a přemýšlí: „Co dál?  Co má dělat?  Jsem už unavený… Mám dost síly, abych někdy vůbec vrcholu dosáhl? “ Cítí se bezradný… Nepochopil, že někdy krátké zastavení a nabrání sil je ku prospěchu věci. Odpočinek je nezbytný pro dosažení cíle…

      Naše nohy jsou zde proto, aby nás nesly životem kupředu. Strach, který prociťujeme nás ochromí. To je důvod stagnace lidí, kteří stojí v životě na místě a vyčkávají… čekají, co k nim přijde, co se stane.

      Představte si strom, který stojí v poušti a čeká, že někdo přijde a zalije ho. Nesmysl? ANO! Protože poušť je poušť a nikdo zde nechodí zalévat květiny či stromy. Co se stane se stromem v poušti? Opustí ho život- uvadne… To samé se děje s člověkem, který stagnuje v životě… uvadá, odchází z něj život. Je strnulý a není schopen přijímat ani to, co je pro něj dobré, co ho oživuje, svou životní sílu.  

      A teď si představ strom v kvetoucí zahradě…ta zahrada je nádherně  zelená, všude samý květ, vše voní, včelky létají kolem a opilovávají květy. Ptáci zpívají a v dálce slyšíš zurčet potůček. Ve vzduchu je cítit rosa, do jejíchž kapek se opírá slunce a září… Zhluboka se nadechuj a představ si, že nadechuješ tu vůni, která se všude line. Záře slunce  prostupuje tvým tělem a ty cítíš, jak se tvé tělo příjemně ohřívá, uvolňuje. Otevíráš se tomu všemu, cítíš se spokojený… cítíš se volně.  Ta volnost tě obklopuje a ty máš pocit, že všechno je v životě možné… stačí jen chtít. Tuto zahradu má v sobě každý člověk, ale ne každý člověk si je jí vědomý. Většina lidí si v sobě pěstuje poušť a litují se, že se nenajde nikdo, kdo by zalil jejich strom. Ale komu se dobrovolně líbí na poušti?

      Proto vždy, když máte v životě problém a nevíte, jak se rozhodnout, vzpomeňte si na svou rozkvetlou zahradu. Zastavte se na chvíli a pokochejte se její krásou.  Pak i svět, který je kolem vás bude krásnější a teprve až naberete sílu a procítíte krásu,  pak udělejte své rozhodnutí, které vás čeká, protože bude vycházet z lásky. A co vychází z lásky je pro nás vždy dobré…

      Dopřejme si v životě dobro… je to naše nezadatelné právo volby. Sami rozhodujeme, zda v životě budeme prožívat kvetoucí zahradu či budeme žít na poušti…

 

copyright © 2009 Iva Radulayová

Článek je možno šířit či kopírovat k nekomerčním účelům, a to v nezměněné podobě a s uvedením autora.